Jubiläumsgrat

říjen 2005 — přechod krásného alpského hřebenu mezi Alpspitzi a Zugspitzi

Tak jsme konečně vyrazili na víkend do Němec. Asi na 4. pokus. Furt tam bylo hnusně. A kam? Na přechod hřebenu Alpspitze (2620 m) a Zugspitze (2816 m) — Jubiläumsgrat (nástup z Hammersbachu (883 m) na Alpspitzi přes Kreuzeck (1650m)kletersteigem Eisenweg, sestup z Zugspitze klettersteigem do údolí Höllentalu a zpět do Hammersbachu)

image

Hřebínek před náma — pohled z Alpspitze

Sestava: já — Tráva, Jíťa, Ludánek, Alda a Pája. Na poslední chvíli se k nám v pátek odpoledne přidává ještě jedno auto — Vendula a Láďa a Vláďa.

Ve čtvrtek se ještě stavím u Johna, který nám půjčuje mapu. Šel ten přechod před lety s Vencou, ale v zimě — dost hustý. Taky mi potom celý víkend zní v uších:”Musíte to hnát vy volové, jsou to hrozný kilometry.” A to ještě chudák nevěděl, že nevyužijeme lanovku ani nahoru, ani dolu:-)

Vyrážíme v pátek kolem šestý stříbrným expedičním VW Passat Variant (r.v. 1996) za zvuku kvalitních punkových kapel. Cesta klasická — Plzeň, benzína na Kateřině, Rozvadov (kde mi tlustá německá celkyně čumí baterkou do očí, jestli sem nehulil a pak trochu probírá vůz), Regensburg, odpočívadlo (čůrání a káva), Mnichov (menší zácpa), odpočívadlo (čůrání a káva), GA-PA, Hammersbach. Na parkovišti jsme někdy před 23h, zkouknem kudy se nastupuje a hurá do spacáků. V noci koukolem 3h ještě dojíždí 2. auto.

Ráno chceme vyrážet co nejdříve (den je již krátký), takže vstáváme už někdy kolem 5,30h. Balíme a razíme (po kousku na rozcestí čekáme na pasažéry druhého auta, kteří nemají mapu). Takže fakticky vycházíme v cca 7h. Táhnem s sebou i teplé spacáky a karibabky, neboť se bojíme, že bivak bude plnej. Cesta vcelku rychle utíká a asi po 2,5h jsme u Kreuzecku. Je moc pěknej den — krajinářsky velkolepé okolí kazí pouze první turisti, kteří vyjeli první lanovkou.

image

Pohled do údolí Höllentalu

Po necelé hoďce jsme na konečný lanovky na Osterfelderkopfu, kde je již vcelku narváno (spousta paraglajdistů tu bojuje s tím velkým křídlem :-)) Oddělují se Láďa s Vendulou, který je nějak mizerně a nestíhají. Prý si to zkrátí a sejdeme se v neděli u auta.

image

Alpspitze

Moc se tedy nezdržujeme a pokračujem klettersteigem Eisenweg. Nic těžkýho, spousta železa, ale jde to pomalu — jsou tu davy Helmutů a Hedvik:-). Na vrcholu se občerstvujeme obídkem a meruňkou (abychom se nebáli) a v 13h začíná naše hřebenovka.

Tady už jsme sami. Nejdříve sestupujeme do sedílka Grieskarscharte, kde potkáváme 2 vůdce s pacošema (jak říká John :-)), kteří to jdou opačným směrem. Taháme z nich nějaký info — hlavně kolik je tam sněhu apod. Prý to není tak strašný. Taky zde zrovna telefonuje nějaký německý chlapík v riflích a farmářkách. Prý chtěl dojít na Zugspitzi !!! a prý to nejspíš nestihne a přespí s náma na bivaku:-). Trošku nás překvapilo, že neměl spacák, vaření ale hlavně úvazek - sebevrah.

image

Hřebínek — furt nahoru, furt dolů

Kousek za sedlem na sněhu nás dohání Láďa s Vendulou, kteří si to rozmysleli. Cesta vede potom dál stále fakticky po hřebenu nahoru a dolů a nahoru a dolů a furt dokola. Nejtěžší místa byla odjištěna ocelovým lanem — dost často jsme za něj byli rádi. II a III — ková místa jištena na tomto klettersteigu nejsou, takže i vcelku pěkné vzdušné lehké lezeníčko.

Celý víkend jsme měli štěstí na skvělé počasí. Naprosto vymydleno, v noci světlo od měsíce, teplíčko. Paráda. Nějak si ten hřebínek neumím představit za vlhka. Asi by to šlo, ale víc by se muselo jistit. Už takhle byly místa, kde ležel sníh, dosti nepříjemná. Časově si tedy troufám říct, že nestíhačka ve 2 dnech včetně nástupů.

image

Garmisch-Paternkirchen a za ním mlha

Někdy mezi 17-17,30 h docházíme na pěkně schovanej bivak Höllentalgrat Hütte (2684 m). Už toho máme docela dost, takže jsme rádi, že jsme to stihli takhle na pohodu a ještě jsme tu sami — výborně. Vcelku v klidu se vměstnáme v těch 8 lidech dovnitř (Vendule se udělalo líp a tak nás došli na hřebenu). Pro 6 lidí je to komfortní a ani nikdo nemusí spát na zemi.

image

Západ slunce u bivaku

Probíhá vaření, rozpouštění sněhu, focení západu slunce a kochání se krajinkou.

image

Ještě jednou romantika

Někdy kolem šestý nalítává na hřeben vrtulník, tak nevíme co se děje. Taková nepříjemnost. Ten německej maník furt nikde. Asi do 16 h jsme ho viděli na hřebenu za náma. Nakonec nám to nedá a vykopáváme Ludánka (coby nejlépe německy mluvícího člena) ze spacáku do zimy venku (vevnitř není signál), aby zavolal na horskou a zjistil co a jak. Ten nadával:-):!”to nemyslíte vážně, plnej bivak inženýrů a já musím ven, že já nešel studovat atd. …:-)” Na druhý pokus se mu podařilo dovolat se a suše mu oznámili, že od 16 h měl spoustu času na sestup a že na hřebenu z vrtulníku již večer nikdo vidět nebyl. Inu jak myslí.

Ráno bych rád zase vyrazil co nejdřív, ale nějak se to nepovedlo, takže odchod v 8h. Tímto také uděluji důtku za čištění zubů kartáčkem některým nejmenovaným členům zpřáteleného oddílu, za trest taky nedostali ranní meruňku :-). Hřebínek pokračuje v podobném duchu jako předchozí den, akorát s tím rozdílem, že je to delší a nejištěné — tedy pro mnohé psychicky náročné:-).

image

Závěrečná část hřebínku — v pozadí Zugspitze

Je to více kamenolom než předchozí den a dokonce se začínají objevovat nýty pro průběžné jištění a slaňovací kruhy, který taky aspoň jednou využíváme.

image

Slaňování

Poslední úsek před Zugspitzi je nejvíc pod sněhem – severní stěna.

image

Kousek od vrcholu — sněhu přibývá

Já s Jíťou a Aldou se ani necpeme na samotnej vrchol a držíme se dál od “turistů”. Již je dost hodin – 15h, takže řešíme, jestli nesjedeme dolů lanovkou. Zbytek jde pozjistit cenu do šíleného skleněného komplexu – 25 EU nás však přesvědčuje, že máme dost sil na sestup, i když víme, že to za světla určitě nestihnem. Nakonec jede dolů akorát Vláďa, kterému se cestou ozval kotník a taky dostával křeče, byl dost KO.

image

Skleněný peklo na vrcholu největšího kopce Deutschlandu

Nás čeká hodně dlouhý sestup a hlavně hodně z kopce – 2 kiláky. Začínáme kletesteigem, který je v horních partiích dost pod sněhem, ale jištění je již naprosto dostatečné, takže jsme vcelku rychle na ledovci, kde sundaváme úvazky a začínáme nekonečnej sestup.

image

Zasněžený sestup — Eibsee 2 km pod náma

Po chvíli nad chatou Höllentalanger Hütte (1379 m) narážíme na další kus ocelových lan, včetně pověstných míst – 20 metrů vysoký žebřík “Leiter” a 40 m traverz po kolících “Brett”.

Na chatu docházíme za tmy, dále pokračujeme s čelovkama. Chvílema trošku hledáme cestu, ale nakonec se úspěšně trefujeme k potoku, kde procházíme umělé štoly a chodníčky vytesané nad potokem, vodopádkama apod. Moc pěkné i ve tmě. Na jejím konci je nyní opuštěná bouda, kde se přes den platí vstup do soutěsky 2,5 EU. Těsně před tím nám stály v cestě železný vrata, o kterých Ludánek tvrdil, že jsou zavřený, šmejd jeden, čímž nás vyděsil. Už bychom neměli sílu to obcházet …

image

Noční průchod štolou

Dál cesta pokračuje po široký pohodlný cestě. K autu docházíme po 21 h docela hodně prošitý. Kopnem do sebe nějakou tu živinu a hurá do Čech. Pěkně nás všechny bolí nohy – sem se nemohl 3 dny pořádně hejbat. V Plzni jsme kolem 3 h ranní. Najeto necelých 800 km. Parádní víkend.